KRYPTOGALERIE3

Leon Battista Alberti 

(14.2.1404-25.4.1472)

Navázal na Caesarovu jednoduchou záměnu, kterou podstatně vylepšil. Místo jediné abecedy jich použil k šifrování hned několik. Vytvořil tak periodickou polyalfabetickou (víceabecední) substituci. Svůj návrh zveřejnil v díle „De cifris“ z roku 1466. Byla to esej o 25 stranách, kterou napsal pro papežova sekretáře jménem Dato. Latinský originál byl uveden teprve v roce 1906 v knize Aloyse Meistera „Die Geheimschrift im Dienste der Päpstlichen Kurie“, Paderborn, Schöningh, na stránkách 125-141. Italský překlad se nazývá „Trattati in cifra“ a byl vydán v Římě ještě za Albertiho života roku 1470.

Alberti poznal, že nestačí používat jednoduché substituce, které se čas od času zamění za jiné. Navrhoval, aby se jednou substitucí šifrovaly jenom tři nebo čtyři slova, a vynalezl proto v roce 1466 dva soustředné otočné kotouče s abecedami, aby mohl v průběhu šifrování abecedy měnit. Na vnějším kotouči (šifrový text) byla abeceda srovnaná a obsahovala také 4 číslice:

1234ABCDEFGILMNOPQRSTVXZ

(bez H,J,K,U,W a Y, celkem 24 znaků).

Na vnitřním kotouči (otevřený text) byla rozházená abeceda doplněná spojkou „et“:

petmrdlgazenbosfchtyqixkv

(bez j,u a w, celkem 24 znaků).

Tři nebo čtyři slova - to je přibližně 18 písmen. Tím zůstal Alberti pod tzv. Shannonovou hranicí jednoznačnosti textu pro jednoduchou substituci. (V případě monoalfabetického, tj. jednoabecedního šifrování leží délka jednoznačnosti textu mezi 20 až 30 písmeny, viz Shannon 1945.)

Číslice na Albertiho kotoučích sloužily také k polyalfabetickému šifrování pomocí kódů, konkrétně ke kódu s celkem 336 dvou, tří a čtyřmístnými kódovými skupinami, které byly vytvářeny pouze z číslic 1, 2, 3 a 4. Při šifrování byly kódové skupiny prokládány otevřeným textem.

KRYPTOJAN